Přírodní krásy České republiky

Pobyt v Českém středohoří (26. 4. - 3. 5.) - den 2.

den 1. - 26.4. - Holý vrch (458 m), Koštálov (481 m)

den 2. - 27.4. - Boreč (449 m), Ostrý (553 m), Lipská hora (689 m), Oltářík (566 m), Plešivec (477 m)

den 3. - 28.4. - Srdov (482 m), Oblík (509 m)

den 4. - 29.4. - Kamýk (437 m), Číčov (477 m), Syslík (285 m), Milá (510 m), Raná (457 m), Křížové vršky (386 m)

den 5. - 30.4. - Lovoš (570 m), Milešovka (837 m), Radobýl (399 m)

den 6. - 1.5. - Bořeň (539 m), Zlatník (522 m)

den 7. - 2.5. - Hazmburk (418 m), Sutomský vrch (505 m)

Po prvním dnu ve Středohoří jsem byl natěšen, co přinese den příští. Bohužel scénář z předešlého dne se opakoval a ráno při pohledu z okna jsem koukal jen do husté mlhy. Nastalo tedy přemýšlení, kam se vydat. Zavrhl jsem nejprve myšlenky na všechny kopce, na které se chodí hlavně kvůli krásným výhledům.

Nakonec z toho všeho přemýšlení vyšel vítězně kopec Boreč (449 m n. m.). Na ten se totiž rozhodně nechodí kvůli výhledům, nýbrž kvůli něčemu úplně jinému. Přijíždím do vesničky Režný Újezd, která je nejlepším výchozím bodem na Boreč. Začíná zde také naučná stezka, která poté provede návštěvníky nejzajímavějšími místy Boreče.

Borečský vrch je původně podpovrchové těleso vzniklé utuhnutím trachytového (znělcového) magmatu proniklého do starších souvrství měkkých usazených hornin druhohorního stáří. Příkré svahy mají sklon až 35°, místy jsou pokryty balvanovými proudy a sutěmi, které nalezneme zejména na severním svahu.

Téměř celé území Borečského vrchu je pokryto listnatým lesem. Nejhodnotnější z hlediska chráněných druhů rostlin jsou zde stanoviště dochovaná na nesouvisle zalesněných skalnatých svazích a sutích. Já zde přicházím právě v době květu lomikámenu trsnatého (Saxifraga rosacea) (na Boreči je jeho výskyt soustředěn do míst, kde vyvěrá chladný vzduch).

K dalším nejvíce ohroženým druhům rostlin zde patří lilie zlatohlavá, hvozdík pyšný, bělozářka liliovitá i větevnatá, kosatec bezlistý, třemdava bílá, řeřišničník srstnatý nebo ožanka hroznatá. Součástí vegetace na těchto stanovištích je také několik vzácných druhů dřevin - jeříáb český (Sorbus bohemica), dřín obecný, skalník celokrajný a dup pýřitý.

Míjím jednotlivé informační tabule naučné stezky a po úzké pěšince stoupám k vrcholku. Dostávám se k jedné z mála vyhlídek na západním svahu, odkud je za jasného počasí vidět Milešovka, Lhota, Kletečná či Ostrý. Dnes je však díky mlze viditelnost zatím mizerná.

Hlavní atrakcí tohoto vrchu jsou však tzv. ventaroly. Vulkanické těleso Borečského vrchu je prostoupeno velkým množstvím puklin a funguje jako velký akumulátor tepla. Jeho nitro si udržuje stálou teplotu, nezávislou na teplotě na povrchu. Proto se v mrazivém zimním období vlhký vzduch (ohřátý až na 16°C) jeví po výstupu na povrch jako teplý a může mít až podobu stoupající páry.

Jedná se o vzduch nasávaný puklinami zasahujícími až do spodní části kopce, odkud proudí výše jeho nitrem a postupně se ohřívá. Tento jev je nejlépe patrný v zimě na vrcholu kopce. Ventaroly jsou nápadné i v jarním a letním období, kdy má venkovní vzduch podstatně vyšší teplotu, než ten, který je uvnitř tělesa.

Vzduch nasávaný v teplých dnech otvory v horní části vrchu a proudící puklinami je tak relativně chladný a těžší, takže lze pozorovat jeho vytékání ven, ovšem z puklin v dolní části vrchu. Také se hromadí v chladné (podmrzající) suti, kde se dá až hovořit o "ledových jámách". V takových případech lze led přetrvávající v chladných sutích lze pozorovat ještě například v průběhu měsíce května.

Já však na žádný led nenarážím. Prohlédnu si dvě ventaroly v blízkosti vrcholu a zkouším hledat játrovku borečku vzácnou (Targionia hypophylla), která se nachází z celé ČR pouze zde, na Boreči, na okrajích ventarol. Přes zalesněný vrchol pak scházím zpět do Režného Újezdu. Míjím menší loučku při cestě, ze které je pěkná vyhlídka v východu. Jelikož se dnes pořád drží mlha, zřetelněji rozeznávám jen kužel Lovoše.

Fotím si zde však mrchožrouta housenkáře (Dendroxena quadrimaculata), zavíječe (Anania verbascalis) či hrabulku dvojbarevnou (Tritomegas bicolor).

Když vyjdu z lesa, tak se mlha pořád drží. Přijedu tedy zpět do penzionu v Kocourově, dám si oběd na venkovní terase a vyhlížím sluneční paprsky. Nabízí se otázka, kam dál. Proto, abych seděl na zadku, jsem do Středohoří nejel. Přímo od stolu mám výhled na blízký kopec Ostrý (553 m n. m.) a tam také povedou mé další kroky.

Když nepočítám kopec Lhota (571 m n. m.), který se tyčí přímo nad Kocourovem, ale který je bohužel celý zalesněný a bez výhledu, je nejbližším kopcem právě Ostrý, na jehož vrcholu se nachází zřícenina hradu a celý vrchol je také výborným vyhlídkovým místem. Nemusím tedy nikam popojíždět autem a vydávám se pěšky přímo z Kocourova.

Jdu po červené turistické značce, ze které kousek za Kocourovem odbočuje cesta s modrou značkou doprava. Kolem ní právě kvete množství pampelišek. Za chvíli jsem ale již v listnatém lese, kde právě kvete plicník tmavý (Pulmonaria obscura), konvalinka vonná (Convallaria majalis) či hrachor jarní (Lathyrus vernus).

Nejprve jdu pěkným lesem mírným stoupáním, poté, co cesta zabočuje prudce doleva, se začínají postupně objevovat jednotlivá kamenná moře, která jsou ve vrcholové části tohoto kopce vidět zdálky hlavně ze západní strany a jsou pro Ostrý typická.

Na rozdíl od dalšího typického kopce středohoří - Plešivce, jsou zdejší kameny v kamenném moři větší. V horní části kamenného moře kvetou lomikámen trsnatý, trsy tařice skalní (Aurinia saxatilis), u cesty potom hrachor jarní a prvosenka jarní (Primula veris).

Z cesty, která se několikrát vynoří z lesa nad otevřeným suťovištěm se otevírají krásné výhledy na (zleva) Plešivec, Oltářík, Solanskou horu, Lipskou horu, Lhotu, Milešovský kloc či Milešovku. Zvláště pohled na Milešovku a o mnoho níže ležící Milešov je fascinující. Škoda, že mlha se zatím úplně neprotrhala.

Míjím také zajímavé skalní útvary tvořené sloupcovou odlučností čediče na opačné straně cesty. Pak již zachovalými pozůstatky brány vcházím do rozsáhlého a členitého areálu hradu. Nejsem tu sám, je zde nějaká parta lidí se psem. Obdivuji dochovalé zbytky hradu s rozkvetlou tařicí skalní.

Ještě než vyšplhám na vrcholovou plošinku, naskytne se mi pěkný pohled k severozápadu až jihovýchodu na Kletečnou, Lovoš, Boreč, Ovčín či Košťálov. Kousek od ní visí velká tabule s popisem historie hradu a odkazem na webové stránky Společenství přátel hradu Ostrý.

Tato společnost se totiž stará o údržbu areálu hradu. Na tabuli je dála přidělána schránka s knihou návštěv. Vedle se pak nachází pěkný stoleček s lavičkami a ohništěm.

Pak se již mezi čedičovými sloupci vyškrábu na vrcholovou plošinku, ze které se návštěvníkovi naskytne nikoliv kruhový, ale nádherný výhled. Plošinka je travnatá, po straně s vysekanými náletovými dřevinami. Na západní straně je ohraničena skupinou čedičových sloupců.

A jaké panorama se nám tedy na vrcholu naskytne? Uvidíme zleva Oltářík, Solanskou horu, Lipskou horu, Lhotu, Milešovský kloc, Milešovku, Kletečnou či Lovoš. Vychutnávám si ten pohled a zkouším pár fotek, bohužel sluníčko pořád v nedohlednu. Alespoň že mlha není již taková jako ráno.

Z hradu samotného se dochovaly jen malé zbytky. Ostrý byl vybaven čtyřmi branami, jimiž bylo nutné projít, než se návštěvník dostal k paláci. Nejlépe se dochovala třetí brána sklenutá lomeným obloukem (tou jsem do hradu vešel). Z paláce, který stál na nejvyšším místě skalního ostrohu se dochovaly nadzemní části zdiva.

Když jdu stejnou cestou zpět kolem kamenných moří, poprvé vysvitne malinko slunce. Fotky jsou hned veselejší. Fotím tedy opět známé panorama již zmíněných kopců.

Zatím je cesta na Ostrý a zpět chudá na zástupce živočišné říše, asi i díky slunci schovávajícímu se doteď za mraky. Fotím si tak znovu rostliny, nalézám poprvé v životě zajímavou nezelenou rostlinku podbílek šupinatý (Lathraea squamaria) či houbu sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus).

Druhý dnešní kopec zdolán, zážitky opět parádní, navíc se začíná lepšit počasí. Už při sestupu zpět do Kocourova je jasno o dalším cíli. Přímo naproti mě se tyčí mohutný kopec Lipská hora, který jsem si označil při cestě do Českého středohoří jako jednu z priorit. Ještě než dorazím k autu, překvapí mě na silnici brouk nosatec (Liparus coronatus).

Přijíždím do vesničky Medvědice, ze které je to k vrcholu Lipské hory přibližně 2 kilometry, převážně po červené turistické značce. Parkuji na návsi a jdu nejprve kolem zahrad, potom přecházím přes potůček a pole k lesu na úpatí Lipské hory. Vstupuji do velice zajímavého bukového lesa, který působí tajuplným dojmem. Kmeny buků zde mají různě pokroucené kmeny, podobný les jsem asi ještě neviděl.

Ač je Lipská hora (689 m n. m.) osmou nejvyšší horou Českého středohoří, není příliš známá. Díky své výšce a svému tvaru, kdy celý kopec vypadá zdálky poněkud asymetricky s rozdílným sklonem svahů, patří mezi výrazné dominanty zdejšího kraje.

Opomíjená je možná proto, že na jejím vrcholu se nenachází žádná zřícenina hradu jako na např. na Košťálově, žádná chata jako na Lovoši ani žádná rozhledna jako na Milešovce. Mnoho lidí tak nejspíš ani neví, jak nádherné výhledy tato hora nabízí. Já naštěstí o nich něco četl, proto se chci dnes přesvědčit na vlastní oči.

Lipská hora je znělcový vrch, vzniklý erozním obnažením podpovrchového lakolitu, který pronikl mezi měkčí vrstvy usazených hornin. Na východě převyšuje své okolí o úctyhodných 300 metrů. Zdánlivé zakřivení vrcholu způsobuje nestejnoměrný sklon svahů (na jihu a západě až 40°).

Červená turistická značka nevede až na vrchol, což je nejspíše další důvod menší navštěvovanosti vrcholu. Celý kopec obchází ze severu a poté míří do sedla s dalšími kopci a dále k jihu. V sedle je třeba dát se vlevo po neznačené cestičce, která vede až k vrcholu. Orientaci usnadní i cedule přírodní rezervace.

Cestička se začíná po chvíli strmě zdvihat vzhůru a mezi nízkými stromy míří na vrchol hory. Výstup je i díky drobné suti na cestě docela náročný, jelikož je mimořádně strmý, naštěstí poměrně krátký.

To, co se naskytne člověku při výstupu na vrchol je však opravdový zážítek. Les se najednou rozestoupí, ukážou se šedé znělcové skály a pod nimi obrovský jižní sráz s úžasným výhledem. Místní deskovitá skaliska (vzniklá deskovou odlučností znělce), která vytváří četné bloky, stěny a římsy, patří k hlavním ozdobám této hory.

Když jsem vycházel z Medvědice, bylo ještě převážně oblačno. A jako kdyby mě tam nahoře někdo vyslyšel, nyní již krásně svítí slunce, které i docela pálí. Ideální na odpočinek na skále po náročném výstupu. Usadím se tedy na jedné plotně a užívám zdejší dokonalé výhledy. Člověk si zde chvílemi připadá, že se kouká na okolní krajinu z letadla.

Výhled sice není kruhový, protože na severu mu brání stromy, i přesto je však úchvatný. Od východu na západ tak spatříme okolní kopce Lovoš, Sutomský vrch, Košťálov, Plešivec, Oltářík, Solanskou horu či Hradišťany. Sice bych uvítal ještě jasnější viditelnost, přesto jsem výhledem unesen.

Jižní sráz pokrytý stepní vegetací je chráněný jako přírodní rezervace Lipská hora a poskytuje vhodné podmínky pro neobvyklou flóru i faunu. Roste tu tařice skalní, hvozdík sivý, medovník velkokvětý a vzácně medvědice lékařská. Nachází se zde také velký počet hmyzích druhů. Lipská hora je tak dalším kopcem, kde je ráj otakárků fenyklových i ovocných, kterých tu několik poletuje. Skály jsou porostlé zajímavým keříkem skalníkem celokrajným (Cotoneaster integerrimus).

Na vrcholu se nachází také vrcholová kniha. I přesto, že jsem četl, že je tato hora opomíjená, je zde v době mé návštěvy několik turistů kochajících se výhledů ze skal a další přicházejí. Asi tedy stále více lidí začíná vyhledávat krásy této hory, která patří jistojistě mezi nejhezčí v Českém středohoří a jejíž návštěvu všem doporučuji.

Vůbec jsem již nečekal, že dnes bude nakonec takto krásně. Slunce svítí a příjemně hřeje. Podívám se na hodinky a zjišťuji, že ještě bych klidně nějaký kopec zvládl, ale je mi jasné, že už to není na nějakou dlouhou zajížďku autem. Přímo z Lipské hory je pěkný výhled na protější a ne příliš vzdálený kopec Oltářík (566 m n. m., zvaný také Hrádek) se siluetou zříceniny hradu. Rozhodnu se proto vystoupit ještě na něj.

Chce to opět další přesun autem a sice kousek od vesničky Děkovka, odkud vede modrá značka na kopec Oltářík. Jak mohu dnes již napsat, cesta k tomuto rozcestí bude nezapomenutelná v negativním slova smyslu. Tak šílenou a děravou silničku lesem do Děkovky jsem již dlouho nezažil. Ještě že se na začátku této cesty objevila silueta Lipské hory od jihozápadu krásně ozářená sluncem, vytahuji foťák a zvěčňuji.

Na vrchol Oltáříku vyběhnu poměrně rychle, je to necelý kilometr, i když člověk se také zadýchá. V porovnání se závěrečným stoupáním na Lipskou horu je to však rovinka. Při cestě míjím již známé zdejší rostlinky jako je hrachor jarní, prvosenka jarní či ptačinec velkokvětý.

Přicházím k hradní zřícenině na vrcholu, která je chráněna jako kulturní památka České republiky. Zřícenina je umístěna na vysoké čedičové skále, která ční z jinak téměř kompletně zalesněného vrchu. Z patrové obytné budovy se dochovalo obvodové zdivo do výše několika metrů. Do hradu se vcházelou brankou, jejíž zbytky se také dochovaly.

Z areálu zříceniny, které jsou stejně jako zříceniny na Košťálově či Ostrém také porostlé rozkvetlou tařicí skalní, jsou stejně jako z Lipské hory úžasné výhledy. Nebudu znovu zmiňovat, které vrcholy můžeme vidět, neboť jejich výčet je podobný jako dnes z jiných již navštívených kopců.

Velmi pěkný pohled je na Lipskou horu a za ní srovnané Milešovský kloc a Milešovku. Vidět je také kopec Lhota nad Kocourovem, kde jsem ubytován v penzionu. Východně od Oltáříku dopadají sluneční paprsky na nižší sousední Plešivec (477 m n. m.) nebo na Vršetín, kde se nachází bývalý lom na kámen.

S každým dalším dnešním kopcem se navíc zlepšuje viditelnost. A i když výdrž mojí baterie ve fotoaparátu klesá a slunce se pomalu sklání k západu, nechce se mi ještě odjet zpět do Kocourova. Na toto počasí jsem přece čekal, tak si ho musím ještě pořádně vychutnat.

Ještě kousek tedy popojedu po nezapomenutelné silničce do vesničky Děkovka, kde zaparkuji a chystám se podniknout výšlap ještě na poslední dnešní kopec, již zmíněný Plešivec (477 m n. m.). Nepříliš známý a navštěvovaný stepní kopec, který však rovněž nabízí parádní výhledy.

Na Plešivec nevede turistická značka, pouze jej z jižní strany obchází. Jedná se o nepravidelný, asymetricky modelovaný čedičový suk. Od východu vypadá jako vysoký strmý kužel, od západu jako méně výrazný zašpičatělý hřbet.Na jižním svahu se pak nachází balvanité suťově pole.

Jdu nejprve po červené značce. Když jsem na jižní straně nejblíže Plešivci, musím přelézt dřevěný žebřík, který překonává vysokou ohradu, v níž se Plešivec nachází a což je asi jediná možnost, jak se na něj dostat. Od žebříku vede až na vrchol dobře znatelná cestička.

Vrcholové partie mají stepní charakter a rostou zde vzácné druhy teplomilných rostlin. V době mé návštěvy zde kvete třeba šalvěj luční (Salvia pratensis), trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium), rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata) či pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias).

Nemohl jsem si přát lepšího zakončení dnešního dne. Posadím se na vrcholový patník, rozbalím poslední svačinu a okouzlen pozoruji krajinu Českého středohoří za posledních slunečních paprsků. Výhled je zde jak jinak než okouzlující a asi nejkomplexnější ze všech dnešních kopců. Je totiž opravdu kruhový.

Nějak se nemohu od tohoto krásného místa odtrhnout a vydat se na zpáteční cestu. Bohužel vše má svůj konec a tak končí i mé dnešní putování. Opět jsem plný nových zážitků z návštěvy překrásné krajiny.

Fotografie v článku:

1) Boreč

2) naučná stezka na Boreči

3) kamenné moře na Boreči

4) lomikámen trsnatý na Boreči

5) jeřáb český na Boreči

6) lilie zlatohlavá na Boreči

7) naučná stezka na Boreči

8) ventarola na Boreči

9) ventarola na Boreči

10) vrchol Boreče

11) výhled na Lovoš z Boreče

12) mrchožrout housenkář na Boreči

13) Ostrý od Lhoty

14) Ostrý od Kocourova

15) čedičové sloupce na Ostrém

16) cesta na Ostrý

17) kamenné moře na Ostrém

18) lomikámen trsnatý na Ostrém

19) lomikámen trsnatý na kamenném moři na Ostrém

20) výhled od kamenného moře na Ostrém na Milešovku a Milešov

21) hrachor jarní a prvosenka jarní při cestě na Ostrý

22) vstupní brána na Ostrý

23) zbytky hradu Ostrý

24) výhled z Ostrého na Kletečnou

25) vrcholová plošinka na Ostrém

26) výhled z Ostrého na Milešovku

27) vrcholová plošinka na Ostrém

28) zřícenina hradu Ostrý

29) vstupní branka na Ostrém

30) výhled od kamenného moře (zleva) na Solanskou horu, Lipskou horu a Lhotu

31) podbílek šupinatý na Ostrém

32) nosatec (Liparus coronatus)

33) bukový les na Lipské hoře

34) Lipská hora od jihovýchodu

35) Lipská hora od jihozápadu

36) závěrečné stoupání na Lipskou horu

37) závěrečné stoupání na Lipskou horu

38) vrcholové skalní terasy na Lipské hoře

39) výhled z Lipské hory

40) skalní terasy na vrcholu Lipské hory

41) výhled z Lipské hory

42) výhled z Lipské hory

43) na vrcholu Lipské hory

44) keř skalník celokrajný na Lipské hoře

45) cesta k vrcholu Lipské hory

46) Oltářík

47) Lipská hora od jihozápadu

48) zřícenina hradu Oltářík

49) zřícenina hradu Oltářík

50) výhled z Oltáříku na Lipskou horu, Milešovský kloc, Milešovku a Lhotu

51) výhled z Oltáříku na Plešivec (vpředu)

52) výhled z Oltáříku na Lovoš, Sutomský vrch, Ovčín a Košťálov

53) výhled z Oltáříku směrem k Hazmburku

54) Plešivec

55) cesta k vrcholu Plešivce

56) výhled z Plešivce

57) na vrcholu Plešivce

58) výhled z Plešivce na (zleva) Lovoš, Sutomský vrch, Ovčín a Košťálov

59) stepní svahy Plešivce

60) Plešivec od Děkovky

61) kamenné moře na Ostrém s lomikámenem trsnatým a tařicí skalní

62) vrcholová plošina Ostrého

63) zřícenina hradu Oltářík

64) cesta na vrchol Lipské hory a cedule PR

65) Boreč

66) zavíječ (Anania verbascalis) na Boreči

67) žebřík do obory pod Plešivcem

68) rozkvetlá tařice skalní na Oltáříku

69) Plešivec (vlevo) a Oltářík (vpravo) z Kocourova